Zprostředkování uzavření budoucí smlouvy

USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 23. 3. 2005
Zprostředkování uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě

sp. zn./č. j.:
32 Odo 148/2005

Související legislativa ČR:
§ 237 odst. 1 písm. c), § 241a zákona č. 99/1963 Sb.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. Č., a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 874/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2003, č. j. 11 Cmo 147/2003 – 66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám jejího zástupce 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. února 2003, č.j. 13 Cm 874/2002 – 48, uložil žalované zaplatit žalobci 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok II.). Vyhověl tak zcela žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení sjednané paušální náhrady nákladů dle písemné smlouvy o zprostředkování ze dne 30. srpna 1999.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2003, č.j. 11 Cmo 147/2003 – 66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal na právní i skutkové závěry soudu prvního stupně a považoval za správné též posouzení věci podle § 642 a § 644 obchodního zákoníku a podle obsahu účastníky uzavřené smlouvy. Podstatné ujednání čl. 5.5 smlouvy shledal projevem svobodné a vážné vůle smluvních stran neodporujícím zákonu. Uzavřel, že žalobce splnil svou smluvní povinnost a zprostředkoval uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, nevznikl mu však nárok na provizi, protože byla vázána pouze na uzavření smlouvy kupní („nárok na zaplacení provize měl vzniknout teprve prodejem nemovitostí“, ba dokonce, jak plyne z další části rozsudku, provize byla splatná „do tří pracovních dní následujících po dni, kdy kupující zaplatil celou dohodnutou kupní cenu na účet zájemce“). Při výkladu článku 5.5 zprostředkovatelské smlouvy, který odvolací soud seznal těžištěm posouzení projednávané věci, dospěl k závěru, že smluvní ustanovení je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti. Žalobci nevznikl nárok na provizi, žalobce však má nárok na zaplacení dohodnuté paušální náhrady vynaložených nákladů, která byla sjednána pro případ, že zájemce neuzavře zprostředkovanou smlouvu se zprostředkovaným kupcem, přičemž z výrazu „kupcem“ se rozumí, že tato náhrada je sjednána právě pro případ neuzavření kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu by byl jiný výklad v rozporu s obchodními zvyklostmi běžnými v obchodních vztazích založených zprostředkovatelskou smlouvou, v této souvislosti odvolací soud poukázal na ustanovení § 264 a § 266 obchodního zákoníku a § 35, odst. 2 občanského zákoníku. Vytýkala-li žalovaná žalobci nepředání seznamu kontaktovaných osob dle ujednání článku 5.6 smlouvy, dovodil odvolací soud, že toto ustanovení míří na případ, kdy po účinnosti smlouvy prodá zájemce nemovitosti některé z osob kontaktovaných zprostředkovatelem a není tedy pro posouzení žalovaného nároku významné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho důvodnost o nesprávný právní výklad smlouvy o zprostředkování, nesprávné zhodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Obsahově žalovaná uvedla, že uzavřela zprostředkovanou smlouvu (smlouvu o smlouvě budoucí) a žalobci proto nevzniklo právo na paušální náhradu nákladů, která byla sjednána pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude uzavřena. Dále dovolatelka zopakovala výtku vypořádanou odvolacím soudem, že žalobce nesplnil smluvní povinnost předat žalované seznam kontaktovaných osob.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na výkladu konkrétního ujednání zprostředkovatelské smlouvy s rámcovým odkazem na ustanovení § 642, § 644, § 264 a § 266 obchodního zákoníku a § 35, odst. 2 občanského zákoníku. Dovoláním žalovaná nezpochybnila použití žádného z uvedených ustanovení a žádnou právní otázku, která by měla mít po právní stránce zásadní význam, nevymezila. Podstatou podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s výkladem zprostředkovatelské smlouvy, k němuž dospěl odvolací soud. Řešení dovolatelkou kladených otázek však nemá potřebný judikatorní přesah, neboť je odvislé od skutkových zjištění získaných z konkrétních a specifických smluvních ujednání. Dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na sjednanou náhradu vynaložených nákladů, v rozporu s hmotným právem. Vady skutkových zjištění, do kterých směřují dovolací výtky nesprávného zhodnocení důkazů, i otázka, zda žalobce předal žalované seznam kontaktovaných osob či nikoli, nejsou relevantními důvody dovolání v případě, že jeho přípustnost má být založena podle § 237, odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a nejsou dány ani jiné okolnosti popsané v ustanovení § 237, odst. 3 o. s. ř., které by mohly založit přípustnost dovolání v této věci.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle § 15, § 14, odst. 1 a § 18, odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7 500 Kč a dále podle § 13, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75 Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze dne 1. července 2004. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 7 575 je žalovaná podle § 149, odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.