Smlouva o smlouvě budoucí – náhrada škody

USNESENÍ
Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2015
Smlouva o smlouvě budoucí (kupní) a náhrada škody

sp. zn./č. j.:
25 Cdo 4087/2014

Související legislativa ČR:
§ 50a, § 420 zákona č. 40/1964 Sb.

Právní věta:

Prodejem předmětu budoucí koupě třetí osobě zanikají práva a povinnosti smluvních stran vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nastupuje odpovědnost za škodu budoucího prodávajícího, který porušením smlouvy škodu způsobil.

kolektiv autorů Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo náměstí 30/6, proti žalovanému B. K., zastoupenému Mgr. Martinem Šnajdrem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 244/26a, o 650.000,00 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 21/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 25 Co 481/2013-181, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. března 2014, č. j. 25 Co 481/2013-181, zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. května 2013, č. j. 113 C 21/2011-156, jímž byla zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 650.000,- Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se neztotožnil s jeho právním názorem, že žalovaný tím, že na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě neuzavřel se žalobkyní kupní smlouvu o převodu nemovitosti, neporušil právní povinnost, když k uzavření takové smlouvy nebyl žalobkyní vyzván. Odvolací soud dovodil, že pokud účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, vyplývá z ní i smluvní povinnost v budoucnu uzavřít smlouvu kupní. Žalovaný kupní smlouvu v dohodnuté lhůtě neuzavřel a tím, že nemovitost převedl na třetí osobu, došlo k zániku práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění a vznikla mu odpovědnost za porušení smlouvy o smlouvě budoucí dle ust. § 420 a násl. obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že dokazováním bylo zjištěno, že jediným důvodem, pro který nebyla kupní smlouva uzavřena, byla platební neschopnost žalobkyně, a že provedené dokazování svědčí o tom, že to nebyl on, kdo odmítl smlouvu podepsat, k podpisu nebyl nikdy vyzván a i v okolí žalobkyně bylo známo, proč nelze smlouvu podepsat. Poukazuje na to, co bylo či nebylo v řízení prokázáno, a dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, protože odvolací soud měl aplikovat § 50a odst. 3 obč. zák., podle něhož závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Dovolatel namítá, že tím, že odvolací soud nepostupoval podle uvedeného ustanovení, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1880/2008, v němž je uvedeno, že změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák. může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě, přičemž ke změně poměrů musí dojít po uzavření smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení a rozhodl tak, že se žaloba zamítá.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto vzhledem k tomu, že žalovaný brojí proti hodnocení důkazů a nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou-účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Především je třeba uvést, že námitky dovolatele se týkají zejména otázek skutkových, nikoliv právních. Dovozuje-li dovolatel, že určité okolnosti, jež by mohly být významné z hlediska aplikace § 50a odst. 3 obč. zák., byly v řízení prokázány, nejedná se o námitky proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku skutkových zjištění a z nich vyvozeného skutkového závěru, a takové námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že prodejem předmětu budoucí koupě třetí osobě zanikla práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z uvedené smlouvy a nastoupila odpovědnost za škodu tím vzniklou. Tento právní názor je plně v souladu s konstantní judikaturou, podle níž smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže účastník této smlouvy (budoucí prodávající) převedl vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění, avšak to nemá vliv na jeho povinnost nahradit škodu tím způsobenou druhé straně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 61/2013, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008).

Právní názor prezentovaný v dovolání, že podstatná změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák., z nichž strany při uzavření smlouvy vycházely, může způsobit zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, je sice správný, avšak napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor na prodej nemovitosti z hlediska porušení smluvní povinnosti, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil z důvodu chybného právního názoru na tuto okolnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se zabýval předpoklady aplikace § 50a odst. 3 obč. zák. a případným zánikem závazku z důvodu podstatné změny okolností.

Nelze proto dovodit, že by napadené rozhodnutí záviselo na řešení právní otázky aplikace § 50a odst. 3 obč. zák., při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí neobsahuje ani takové právní otázky, které by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (srov. § 237 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny. Proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.